A pak že reklama nefunguje. Zaslechnul jsem na Radiu 1 reklamu na křest desky kapely Autopilote. A zazvonila mi v uších jména Fajt, Holý, Václavek. V tu chvíli bylo jasný, že mám na úterý večer program. A byl to večer plný příjemných překvapení.
Prvním byla předkapela Orchestra. Jirka Plánička na bicí a Martin Vlk na housle ozbrojený baterií elektronických efektů. Zahráli dynamický set ve kterým se do lidí valila energie. Martin loopoval sekvence houslových partů, na housle brnkal, řval do nich a něžně se s nima mazlil. Jirka svoji aparaturu rozhodně nešetřil a po setu to pod ním vypadalo jako na pile. Přišlo mi zajímavý, že ačkoli hrají jen ve dvou není v jejich muzice díra. Doporučuju se po nich podívat. Chystají se vypustit do světa placku a tu si určitě koupím.
První co mě napadlo když Autopilote začali hrát bylo, že až příště lidstvo vyšle do vesmíru sondu s poselstvím jiným civilizacím, měla by tam být i tato deska.
Muzika je multikulturním crossoverem kde jsou v jedný skladbě obsažený fragmenty angloamerickýho rocku s elektronickýma spodkama opentlený zvukem didgeridoo a korunovaný japonským zpěvem. Chvílema tam slyším zpěvy mongolský stepi i zvuky Afriky. Dynamika přecházela od minimalismu k syrovému industrialu. Já vím, zní to šíleně, ale i když to vypadá jako, když pejsek s kočičkou vařili dort, rozhodně to je gurmánská extáze pro uši. A nejen pro ně. Muzika drží po hromadě. Pulsuje a burácí i hladí a hýčká.
Citace z autopilote.cz
„Progresivní použití akustického i elekrifikovaného didgeridoo, hravá i neúprosná taneční rytmika bicí soupravy, ale zejména
dynamika hráčů, vytváří zážitek nabitý energií a entuziasmem, který sotva ponechá někoho v klidu sedět.
K publiku promlouvá až kdesi v zemi zabořené didgeridoo, valící se bass, dech a hlas tvoří ostré riffy. Mnohovrstvé rytmické plochy, sonické výlety a proud zvuku je rozsekáván Fajtovými tanečně–etnickými rytmy, elektronikou a živými smyčkami.“
Zpěvačka a performerka Yumiko Ishijima, je naprosto originálním zjevem. Její zpěv oscilující mezi dětskou říkankou a řevem. Disponuje neobyčejným půvabem kterému dává vyniknout v dynamických pózách.
Zajímavou příchuť tomuto dortu dával hráč na didgeridoo Ondřej Smeykal. Netušil jsem jaký zvuky je možný vyluzovat na tyto starý australský nástroje. Nemalou část setu odehrál na teleskopickou novodurovou trubku. Vypadalo to, jako když hraje na vysavač.
Roman Holý od kláves nenápadně „dirigoval“, občas si s chutí zařval jako lev (podobnost čistě náhodná) a celou desku i produkoval.
Pavel Fajt je mi velice blízký už spoustu let. Obdivuju jeho neobyčejně úsporný styl hraní na bicí. Na koncertě mi připadal jako skutečný pilot, který ovládá svoje letadlo s neuvěřitelnou lehkostí.
Jako host se na koncertě přidal i Vladimír Václavek. Kytarista, skladatel, básník….. Jeho herní projev můžu charakterizovat jako vysoce účelnou nenápadnost.
Koncert byl zároveň křestem desky IDO. Booklet je dílem Yumiko. Stejně jako texty. Protože je Japonština mým koníčkem velmi jsem se bavil. Yumiko jako autorce textů nechybí smysl pro romantiku i černý humor. Desku pokřtil dobrovolník z publika, s ni i kapelu, Pavel desku hodil publiku a jelo se dál. Na přídavek si Pavel oblíknul tričko s nápisem Roman Unholy a Roman měl triko s nápisem Pavel Fight.
S Autopilote jsme v dobrých rukou. A let kolem naší planety je neobyčejně příjemný. Vezeme se s mimořádnýma muzikanskýma osobnostma, který evidentně spolupráce na projektu Autopilote baví a těší. Moc jsem si to užil.